Tip na výlet: restaurace Na Štěpáně

S přáteli z Mělníka jsme minulou sobotu vyrazili na Slavnosti chřestu, které se konaly v Hostíně u Vojkovic. Bohužel bylo pěkně, takže slavnosti místo pohodové atmosféry připomínaly rojení sarančat v Africe. To je tak, když se Pražáci přijedou podívat, jak vypadá pole. Po několika minutách marného postávání jsme se probojovali zpět k autu a zajeli si spravit náladu do restaurace Na Štěpáně. Maruška prostě ví, kam vzít hosty!

Velmi příjemný zájezdní hostinec Na Štěpáně (oficiální název) stojí u bývalého přívozu na Mělník. Od roku 1902 tu cestu přes Labe urychluje krásný celokovový Štěpánský most. V Rakousku-Uhersku byl most podobné konstrukce postaven jen zde a pak přes Tisu u Tokaje. 

A co si Na Štěpáně dát dobrého? Na výběr máte ze sezónní nabídky (např. chřestové speciality, ryby, divočina atd.) nebo menu. V době naší návštěvy probíhalo ono chřestové běsnění, takže se Veronika rozhodla pro výborný bílý a zelený chřest se sýrovou omáčkou. Já jsem si dal dušenou kýtu z kokořínského divočáka v zeleninovém základu a k tomu bylinkové špecle. K masu jsem si s gustem dával silný jus se sirupem z květu černého bezu. 

Obojí bylo výborné. Na závěr jsme se rozhodli pro staročeský povidloň s mátou a malinovým sorbetem. Oběd byl znamenitý a myslím, že restaurace nabízí úroveň služeb, na které byste chtěli narazit v každém koutu republiky. Bohužel je spíše výjimkou. 
Jedinou výtku můžeme mít snad jen k organizaci, resp. kapacitě. Jednu chvíli to vypadalo, že restaurace kvůli náletu kobylek z Prahy zkolabuje. Jenže co naděláte, když se k vám nastěhuje celý panelák. Pokud chcete restauraci navštívit, udělejte si raději rezervaci. Věřím ovšem, že v méně hektické dny to bude v pohodě.

Tip pro víkendové povaleče 

Po obědě zajděte za restauraci, kde je připravena malá naučná stezka s výběhem pro exotická zvířata (ovce, poníci nebo králíci). Pro lidi unavené vydatným obědem jsou tu i lavičky, na které se můžete pohodlně natáhnout a odpočívat. Věřte, že do Prahy se vám nebude chtít vůbec vrátit. 

Web restaurace nastepane.com

Výlet do maďarských lázní a za dobrotami

Každý rok vyrážíme v zimě s přáteli do Budapešti prohřát kosti a lehce naládovat žaludky. S Veronikou jsme se tentokrát rozhodli jet z Prahy nočním vlakem. Říkali jsme si, že se prospíme v lůžkovém voze a neztratíme jeden den cestováním. Taková jízda má sice do romantiky Orient Expresu daleko, ale celkově to byla příjemná zkušenost. Až na dělení vlaku v Břeclavi, kdy rozsvítili světla ve všech vagónech – včetně našeho lůžkového. Bylo to kolem čtvrté hodiny ráno.

V Budapešti jsme našli ubytování téměř v centru přes portál Airbnb.com, a to za velmi příjemné cca 4 tisíce za třípokojový byt pro šest osob na celý víkend. Mimochodem – slečna „ubytovatelka“ měla velmi netradiční maďarské příjmení Rubesch. Říkala, že jsou v Maďarsku snad jediní. Nedivím se.

Páteční odpoledne jsme příjemně proflákali v Széchenyiho lázních, ve kterých se za poslední roky nic nezměnilo. Až na ceny služeb, hlavně masáží a občerstvení. Chápu, mají krizi, ale pivem za 50 Kč to Maďaři asi nezachrání. Cena vstupu je ovšem stále velmi férová.

V sobotu jsme vyrazili na trestnou výpravu do známé tržnice v centru, kde jsme nakoupili klobásky všech tvarů, druhů a vůní. Plus trochu tokajského a pálenky. Osobně jsem jich nabral asi tak tři kila a „utratil“ asi jako za jednu maličkou klobásku v českých delikatesách. Jednu chvíli jsem přemýšlel, že budu klobásky do Česka vozit. Výtečná je například jelení klobáska s paprikou od firmy Balatoni József. Doporučuji v tržnici vyhledat a nakoupit!

Z tržnice jsme zamířili do restaurace Fatal Éterem, kterou jsme již při minulé návštěvě přejmenovali na „Fatal Error“. Nikoli ovšem kvůli kvalitě, ale porcím, kterých by se zaleklo i tatarské vojsko. Místní „pálinka“ před jídlem sice pomohla, ale i tak většině z nás část jídla zůstala na talíři. Pokud si rádi „dopřejete“, rozhodně do Fatalu zajděte.

Z restaurace jsme se odkutáleli do starobylých tureckých lázní Rudas. Oproti Széchenyiho lázním je to mírný kulturní šok. Zkrátka první polovina 16. versus začátek 20. století. Nicméně povalování v lázních, přebíhání mezi bazénky s teplotou od 28 do 42 stupňů Celsia bylo skvělé.

Foto z www.rudasfurdo.hu

Pokud si chcete užít prodloužený víkend, Budapešť bude vždy dobrá volba za rozumnou cenu. 

Zde je několik tipů na závěr:

Tip 1: Berte si raději žluté taxíky. Je u nich větší šance, že vás neoberou. Cenu doporučuji brát podle taxametru, a ne odhadu, domluvy s taxikářem.

Tip 2: Zajděte se podívat na břeh řeky před maďarský parlament, kde je netradiční památník – boty a botičky na břehu řeky. Je to vzpomínka na lidi, kteří zde byli za druhé války popraveni a hozeni do řeky.

Tip 3: Projeďte se linkou metra čísla 1, která jede právě k Széchenyiho lázním. Přijde vám, že je to linka tramvaje zakopaná několik metrů pod zemí. Linka je zapsána na seznamu UNESCO, je nejstarší v Evropě a druhá nejstarší na světě.

Tip 4: Navštivte jakoukoli maďarskou cukrárnu nebo kavárnu a vyzkoušejte výtečné dezerty. Minulý rok jsme byli spokojeni v Royal Café.

Tip 5: Zajděte do lázní a na trhy, o kterých píšu výše. 

Zimní procházka Kašperskou vrchovinou

Najít v Česku wellness hotel s dobrým hodnocením je docela dřina. Několik dní jsem hledal hotel, kde bychom mohli přes prodloužený víkend „zevlovat“, jít na nějakou pořádnou procházku a ještě si dopřát třeba masáž nebo večeři.

Po několika dnech hledání jsem se rozhodl pro Hotel Annín, který je kousek od Sušice. Na Booking.com měl docela důstojné reference a dá se tam dojet taxíkem. S námi je to totiž poměrně komplikované – nemáme auto, a na výlety tak musíme vyrážet autobusem, vlakem nebo stopem. Dojezd do cíle řešíme taxíkem nebo pěšky.

Hotel Annín se nachází kousek od řeky Otavy, v klidné části obce, vedle bývalých skláren. Pokoj byl fajn a bez nějakých problémů. Wellness je menší než jsme předpokládali, ale když se vyhnete „špičkám“, je sauna, bazén i vířivka v pohodě.

Restaurace hotelu patří k cenově dražším a bohužel je na ni člověk odkázán, protože ve vesnici nic jiného přes zimu nefunguje. A v létě to nebude slavnější. Jen pro představu – velký filet z candáta s přílohou byl myslím za 250 Kč. Na druhou stranu jídla byla výborná, poctivá a to si myslím, že patříme k náročnějším hostům. Za jedinou slabinu Hotelu Annín považuji personál restaurace. Číšníci podle mě na Šumavě trochu zvlčeli a chovali se jako u Pepy na dvoře. To už ale je taková česká klasika. I když Veronika to tak dramaticky neviděla.

Nicméně hotel můžeme na prodloužený víkend doporučit.

A jak může pár bez auta trávit víkend v zapadlém hotelu na Šumavě? V sobotu jsme se rozhodli, že dojdeme pěšky po žluté do Kašperských hor do profláknuté kavárny Nebespán. Slečna na recepci nám prozradila, že stačí ujít zhruba 5 km po žluté a budeme v Kašperských horách.

Nebylo to samozřejmě tak jednoduché. Vždycky mám pocit, že většina místních (obecně) vůbec netuší, jak jsou která místa od sebe daleko, protože ty trasy nikdy pešky nešli. Nicméně žlutá stezka vede krásnou krajinou Kašperské vrchoviny, kolem často opuštěných samot, chalup a zemědělských stavení. Na cestě k hradu Kašperk jsme nepotkali žádného člověka. Jen několik koní, psů a pravděpodobně losů v ohradě.

Od hradu Kašperk, kde už bohužel několik lidí bylo, jsme šli do Kašperských hor a již zmiňované kavárny Nebespán. Tam jsme se báječně nacpali a začali plánovat odjezd. Podle rady slečny z recepce jsme z Kašperek chtěli jet autobusem nebo taxíkem, což se ovšem ukázalo jako neřešitelný problém, protože ani jedna možnost nebyla možná. Autobus jel až za 3 hodiny a taxík v tomto místě nemají. Po jednom marném pokusu o stopování jsme se rozhodli jít do Annína pešky. Díky mapám od Seznamu jsme věděli kudy a taky bohužel i vzdálenost – dalších 7 km. Problém byl v tom, že jsme se museli včas vrátit, abychom stihli domluvené masáže.

Naštěstí z Kašperských hor vede pěkná turistická stezka po stráních do údolí řeky Otavy, následně jsme se vydali po červené kolem řeky a na závěr se vyplazili na Mouřenec. Po prohlídce místního hřbitova a kostnice jsme konečně slezli do hotelu. Domluvenou masáž a dobrou večeři s vínem jsme si zcela jistě zasloužili.  

Pokud chcete na víkend vypadnout z města, trochu si vyvětrat hlavu a odpočinout si, můžeme tuto část Šumavy jen doporučit.

Tip 1: Dejte si okruh po žluté s přestupem na červenou jako my. 

Tip 2: Zajděte do skláren, kde je malá brusičská dílna. Koupili jsme zde krásné sklo na koňak a slivovici. Navíc pomůžete místním řemeslníkům. Mimochodem – vlastní sklo zde tavili naposledy v roce 1947. Asi tušíte proč.

Tip 3: Dejte si annínského pstruha v aspiku. Na předkrm je to pořádná porce a chutná skvěle. Větším jedlíkům pak doporučuji krkovičku v trojobalu a plzničku.

Tip 4: Navštivte místní památku Kostel sv. Mořice nad Annínem z 12. století s barokní kostnicí, kde je uloženo asi 5 000 koster nejasného původu.

Tip 5: Nevěřte místním, že je něco kousek a nebo „je tam jen malý kopeček“. Buď to tam vůbec neznají, nebo mají lepší kondici než vy.

Výlet do Trenčína. Římský nápis a pivovar Kaltenecker.

Nic nepotěší moravské srdce, jako když může vzít Slováky do Trenčína a ukázat jim nějakou tu pamětihodnost. Naše první zastávka byla v hotelu Elizabeth (dříve Tatra), kde můžete vidět legendární římský nápis, o kterém každý Slovák slyšel, ale málokterý ho viděl. 

Nápis zmiňuje vítězství II. římské legie nad Germány během Markomanských válek v roce 179 a zároveň připomíná existenci osady Laugaricio. Na vytesaném textu je asi nejzajímavější fakt, že je tu už více než 1800 let a široko daleko (v rámci celé střední Evropy) nic podobného nenajdete. 

„Na počesť víťazstva [alebo: Na víťazstvo/Víťazstvu) cisárov z vojska [alebo: a vojska/Vojsko], ktoré táborilo [alebo: ležalo/sídlilo/usadilo sa/rozprestrelo sa] v Laugariciu, 855 vojakov II. légie Marcus Valerius Maximianus, legát II. pomocnej légie dal vyhotoviť.“ Zdroj Wikipedia

Druhá zastávka pak byla v restauraci Papanica, což není žádná pamětihodnost, ale můžete si zde dát výborné speciály z malého slovenského pivovaru Kaltenecker. Zkusili jsme chilli pivo a černé Kaltenecker Brokat 13. Chilli pivo bylo docela fajn, ale je to spíš taková malinovka pro holky s pálivým dojezdem. Černé pivo bylo ovšem vynikající a překvapující tím, že není sladké. Je silné, cítit kouřem a hlavně báječně hořké. Rozhodně doporučuju.

Chilli pivo

Poslední zastávkou pak byl Trenčiansky hrad, ze kterého je úžasný výhled. Pokud se někdy podíváte do Trenčína a zkusíte „naši“ trasu, určitě doporučuji změnit pořadí. Po těch pivech se na hrad opravdu špatně leze. Lepší bude omrknout nápis, vylézt na hrad, projít město a zakončit to u speciálů.